Chytrý zámek.

Že já se vždycky tak snažím a stejně bez očekávaného výsledku. Kdybych seděla doma na zadku s vyloženýma nohama na taburetu, vyšlo by to úplně na stejno a možná ještě lépe. Ale, když musím, tak musím.

Dušičková sezóna začíná a obchody kupují moje věnce o sto šest. Ano, mám radost, že se obchod hýbe, ale také proklatě ubývá stav zásob. Z čeho budu vyrábět příští rok? No je potřeba začít se sběrem nového a čerstvého přírodního materiálu pro nové výrobky, tvary a kompozice, které zatím jen nosím v hlavě. Všechno usušit a připravit.

Byl krásný slunný podzimní den, oblékla jsem si pohodlné oblečení, vlasy svázala do dvou culíků a připravila bedýnky do auta, abych si neudělala v kufru nepořádek.

Jedu k lesu, mám divný pocit. Ano, existují místa, kde mne přepadne svíravý strach z přepadení nebo čehokoliv zlého. Mám nutkavou potřebu všechno zavírat a zamykat, pokud je to možné, tak na dva západy. Takže jsem si ještě po cestě zamkla auto zevnitř.

"Jen na to nezapomeň, až budeš vystupovat! Nesmíš zavřít dveře bez odblokování všech dveří!" podvědomí mne varovalo.

Jenže, jak už to bývá, sotva jsem se jednou nohou dotkla lesní cesty, varování bylo pryč. V ruce igelitku, pod nohama dokonalé plody dubu a…“bác, zavřela jsem dveře". Sotva jsem dveře dovřela, vzpomněla jsem si, že jsou blokovány zevnitř a všechny. Takže jsem zůstala stát v lese, u zamčeného auta, kdy na přední sedačce vidím svůj mobil, klíče od domu, peněženku a kabelku. Klíče od auta pod volantem v poloze nula. Hlavně, že držím igelitku a je tady hromada všeho, co jsem nutně potřebovala.

Bylo mi do pláče. Co teď? Snad kufrem bych se mohla dostat dovnitř. Kdepak, když zamčeno, tak zamčeno a všechno!

"Hlavně žádnou paniku, uklidni se!" velelo podvědomí a pokračovalo "je hezky, tašku máš, tak sbírej, co jsi chtěla a rozmyslíš si, co dál."

Poslechla jsem, nasbírala půl tašky, kterou jsem nechala u kola a vydala se do hájovny. Třeba tam někdo bude, kdo by mi mohl pomoci. Nejlépe hajný, je to můj velmi dobrý kamarád a chlapi autům rozumí.

Došla jsem k hájovně a tam nikdo. Nedalo se nic dělat a jako největší idiot jsem se odhodlala vstoupit na cizí pozemek. Přiznávám se, že podělaná strachem, nemám tady co dělat. Hájovna otevřená, ale nikdo nikde, jen u kůlny ve špalku zaseklá sekera. Našla jsem ještě nějaký drát a lať.

"Vezmi tu sekeru, rozbiješ okénko a dostaneš se klíčům. Potom si odemkneš a okénko ti opraví v servisu!" zase to moje podvědomí, které tak ochotně poslouchám.

Změnila jsem se v lasičku! S úporným přáním najít jakýkoliv způsob dostat se do auta bez použití násilí, neboť představa účtu za opravu okénka byla zatím v převaze. Ne nemohla bych být zlodějem. Jindy v lese tu a tam potkám houbaře nebo cyklistu a dnes nikdo! Ještě riskuji, že když mne někdo uvidí, tak zavolá četníky, kteří by mi mohli možná pomoci, ale jak jím vysvětlím, že je to moje auto a já jsem já !?

Začalo se stmívat a celá pomatená jsem se uchýlila k rozbití okénka, jenže kterého? Které bude stát nejméně peněz?

"To je jedno, otoč tu sekeru, ostřím proboha ne a prašti do toho okénka! No neváhej, nic jiného ti nezbývá. Hajný není doma, a i kdyby byl, pamatuješ si číslo na někoho, kdo by ti mohl přijet pomoci? Ne, nepamatuješ si číslo ani na hajného! Tak dělej, musíš si pomoci sama!"

Tak jo, rána a nic. Větší rána, sekera se odrazila a topůrkem jsem po odrazu dostala slušnou ránu do břicha. Smířená, uplakaná a bezmocná jsem si hodila sekeru přes rameno, do ruky drát a laťku a vyrazila jsem k hájovně. Snad už se hajný vrátil, a když ne, tak se projdu a dojdu ty čtyři kilometry do vsi pro pomoc. Třeba mi někdo pomůže a dostane se domů, kde mám náhradní klíče. Odveze mne do lesa, abych tam plechového miláčka, včetně všeho vystaveného na sedačce, nemusela nechat přes noc.

Už zdálky vyhlížím, vrátil se, je doma? "Ano je doma, sláva! Uf, už bude dobře!"

"Ahoj, co tady děláš a kde máš auto? Proč máš tu sekeru? Co se stalo?" ptá se hajný a nechápe, co to uplakaná vyvádím. Všechno jsem mu vyklopila i to, jak jsem mu prošla zahradu a že ani nemám komu zavolat, protože si bez telefonu čísla nepamatuji. Ještě, že je na hájovně internet!

Přihlásila jsem se ke svému účtu na Facebooku a prostřednictvím chatu požádala kamaráda a sousedy o pomoc. Byla jsem šťastná jako blecha, že se zadařilo a oslovení mi pomohli. Kamarád mne vyzvedl na hájovně a odvezl domů, přes sousedův dům přelezl zeď, překonal překážku v podobě zamčených dveří do dvora (ještě, že jsem ve dvoře zapomněla štafle), vzal náhradní klíče od auta a jeli jsme zpět.

Byla už tma, když jsem nastartovala a projížděla kolem vozu ochotného kamaráda.

Co? On má prázdné kolo! Jdu za ním a jistě rezervu nemá! Co teď? Vzpomněla jsem si, že mám v autě dva kompletní kompresory, neboť kdybych píchla pneumatiku já, musela bych to řešit kompresorem a dojezdem do nejbližšího pneuservisu. Šrouby rozhodně nepovolím.

"Na, zkus to dofouknout a tady máš sprej. S tím domů dojedeš a zítra Ti pneu někdo opraví. A víš co, nech si ho. Kdo ví, kolikrát ho budeš muset dofouknout!" snažím se pomoci.

Jela jsem za ním a těšila se, jak si napustím vanu plnou horké vody. Jo hlavně, že mám půl tašky nejdražších žaludů ve střední Evropě!

Ráno jsem zjistila, že okénko je jen lehce poškrábané, za to na břiše mám pěkně velkou a probarvenou modřinu. A na to tlačítko vnitřního zámku už nikdy nesáhnu, a když, tak mám náhradní klíč uložený ve skrýši mimo interiér auta.